Letošní dovolená bude trochu jiná. Máme 14 dní, ale zabookovaný máme pouze týden v Maďarsku. Co dál? Trávit ji pak doma, nebo někam vyrazit? A kam, aby nás to nestálo moc? Vymysleli jsme plán, ve kterém se přesuneme od Balatonu k Jaderskému moři v Jižní Dalmácii. A jsme na to moc zvědaví...
Den 1: Sobota
ODJEZD Dovolená začíná klasicky. Prší od doby, kdy jsme sedli do auta a vydali se na cestu. Po přejetí Slovensko- Maďarských hranic déšť ustává a my doufáme, že zbytek dovolené bude bez deště. Jak později zjišťujeme, značně se pleteme.
Blížíme se k Balatonu a cestou se dělá větší a větší tma. Z dálky se ozývají hromy se stále silnější intenzitou a oblohu čas od času prozáří blesk. Ve městě SÜMEG je už skoro úplná tma, což je ve dvě odpoledne dost zarážející.
Tmu na vteřinu prozáří blesk a nám se naskýtá pohled jak z daleké Transylvánie. Sümegvár (hrad) za normálních okolností nepůsobí ani trochu hrozivě, ale bouřka vytvořila dramatickou atmosféru.
Za již zesláblého deště přijíždíme do Ábrahámhegy, kde v kanceláři fasujeme klíče od domečku v Balatonederics a instrukce, jak se k němu dostaneme.
Nebýt odbočovacího pruhu, tak jsme danou odbočku na polní cestu málem přejeli. Naštěstí se tak nestalo a my se vyškrábali po zablácené cestě vedoucí po úbočí kopce až k domku. Auto vypadá, jak kdyby jelo rally Skotsko, ale co už. Hlavně že jsme na místě. Již za svitu slunce vykládáme auto a jdeme si otevřít zasloužené pivo :-)
Večer sedíme na terase s výhledem na Balaton a pozorujeme, jak se opět blíží mračna. Nad Balatonem občas modře probleskne obloha, ale nevypadá to na nic dramatického. O pár minut později urychleně balíme a letíme se schovat do baráku. Z okolních vinic se přes zahradu valí řeka, která vypadá, že nám během několika chvil odnese auto. Vše je doprovázeno silným zvukovým i světelným doprovodem. Pohled z okna nápadně připomíná Danteho Peklo a klepání okenic tento dojem jen umocňuje. Dovolená začala...
Den 2: Neděle
RELAX A KESZTHELY Protože celou noc vydatně pršelo, ráno se brodím k autu v kroksách na boso. I tak mi při každém kroku bahno málem sežere kroksu i s kotníkem a hrozí, že v bahně uvíznu na věky i já.
Při snídani pozorujeme z okna zataženou oblohu a stoupající mlhu z Balatonu. Hodně mi to připomíná scénu z filmu Pupendo. Teplota venku je přesně taková, jak to při pohledu ven vypadá, takže na sobě máme v podstatě všechno teplé oblečení, které s sebou máme na 14 dní.
Po snídani u vrat zastavuje dodávka a lidé z ní mizí pod naším domkem v garáži. Jsme tím trochu zaskočeni. Zjišťujeme, že pod sebou máme vinný sklípek. O chvíli později nám klepe na dveře paní majitelka, která nám směsicí maďarštiny a němčiny vysvětluje, že nám dává láhev jejich domácího vína a k tomu i velkou mísu čerstvého vína. Bohužel neumíme maďarsky ani německy, takže se spíše domníváme, že se jedná o dar. Naštěstí se s námi loučí máváním a voláním Hello! Hello! Takže jsme spolu očividně za dobře :-)
KESZTHELY Před obědem vyjíždíme do nedalekého města Keszthely. Zde se chceme trochu porozhlédnout, zjistit kde jsou obchody, benzínky a podobně. Ale hlavně si chceme dát někde oběd.
Chvíli bloumáme městem a najednou nás zažene déšť do jedné z restaurací. Zde si dám labužnicky tříchodové menu z denní nabídky a doufám, že to nebude žádná velká exotika. Nemám ani potuchy, co slova v maďarštině na jídelním lístku znamenají. Nakonec celkem fajn. Polévka s nudlemi, řízek s bramborem a nakonec dezert v podobě perníku.
Déšť neustává a začíná být dost chladno. Přesouváme se k autu a cestou nakupujeme. Keszthely není nijak obrovské město, ale má snad vše, co člověk zrovna potřebuje. Hypermarket Interspar, prodejny Lidl, nákupní centrum, OBI, několik čerpacích stanic a "Mekáč".
Večer opět sedíme na terase, pijeme víno od majitelky a pozorujeme mlhu zvedající se z Balatonu, který je o dost teplejší než vzduch. Vino mi chutná a já, s prodlužujícím se večerem, začínám mít Maďarsko a místní lidi víc a víc rád....
Den 3: Pondělí
TAPOLCA Kolem poledne trochu přestává pršet. Brodíme se bahnem přes zahradu k autu a jedeme do města Tapolca, které není daleko. Pod městem má být jeskyně s jezerem, kde se můžeme svézt na loďce.
MUZEUM s jeskyní se nachází kousek od náměstí. Než se zorientujeme u pokladny, paní nám již tiskne dva lístky. Nezbývá než zaplatit a projít turnikety. Uvnitř se nacházíme v muzeu, které ukazuje historii zdejší krajiny- od pravěku až po současnost. Nás zajímá hlavně jeskyně, takže většinu muzea pouze proběhneme a scházíme po schodech do sklepení.
Cestou dolů jsem si vzpomněl na jednu řeckou báji o převozníku Charónovi:
"Do podsvětí se vcházelo několika ponurými propastmi, jimiž protékaly podzemní vody. Přicházely tam duše všech zemřelých v podobě mátožných stínů. Jen někteří lidé tam přišli i se svým tělem a vypadali tak, jako když žili na světě.
Přes hladinu pochmurného Acherontu převážel duše urputný a nevlídný stařec Charón. Na každém vymáhal nemilosrdně odměnu za převoz. Proto pozůstalí vkládali zesnulým do úst peníz pro tohoto převozníka."
- zdroj: Starověké báje a pověsti
Nevím, zda jsme vypadali jako mátožné stíny, nebo spíš podobně, jako nahoře na světě. Ale když jsme se přiblížili k podzemní vodě, byl tam. Převozník. Než jsme k němu mohli přistoupit, museli jsme se prokázat odměnou za převoz. Ve 21. století se již nevkládá mince do úst, tu nahradila nahoře zakoupená vstupenka s čárovým kódem a turniket se čtečkou. Převozník nás pak posadil do velké plechové vany (lodičky), dal nám jedno pádlo a odstrčil nás od břehu.
JESKYNĚ TAPOLCA byla objevena v roce 1903. Voda do jeskyně proudí dvěma způsoby. Z jedné strany krasová voda o teplotě 10°C, z druhé přitéká teplejší termální voda z jeskyně Berger. Míchání studené a teplé vody vytváří dutiny ve vápenci. Jeskyně díky tomu zasahuje svojí velkostí téměř pod celé město.
Plavba trvá asi 10 minut. Některými částmi jeskyně se musíme doslova prostrkat, jelikož je někde dost nízká a úzká. I přes veškerou opatrnost, jsem se právě v takovém místě mignul o skálu do hlavy. To se mi stane ale prakticky všude, kde si na to mám dávat pozor :-/. Přirážíme ke břehu, převozníkovi odevzdáváme necky s pádlem a vylézáme na světlo. A pak, že z říše mrtvých není návratu!
Venku nás vítá sluníčko, takže se ještě chvíli procházíme po městě, než jedeme domů do Balatonederics.
Den 4: Úterý
KESZTHELY Deštivé počasí nabírá nových rozměrů. Vytrvalý déšť, na který jsme byli dosud zvyklí, se změnil na něco, co připomíná obrovský nekonečný vodopád. Chytlo nás to v autě cestou do Keszthely, která se rázem proměnila v dobrodružství. Ze svahů se na silnici valí řeky bahna a kamení, ve městě kanály chrlí vodu. Křižovatky se neprojíždějí v pruzích, které jsou pro to určeny, ale všude, kde to jde. Nejednou tak projíždíme křižovatku o 3 pruzích v každém směru, úplně levým pruhem (pravým v protisměru), kde je nejméně vody. Vpravo již neprojíždí velká SUV ani dodávky, jen občas tam projede hasičský vůz, který vypadá, jak když brodí řeku v Amazonii. Celkem komplikovaně nacházíme místo k zaparkování, kde nehrozí, že najdeme auto zatopené po střechu. Do restaurace je to asi 100 metrů, tak snad ani moc nezmokneme.
Zuzka vyhodnotila situaci tak, že nejlepší impregnace je kůže a sundala si boty. Ty si v ruce odnesla k restauraci, kde si je suché nazula. Já vyhodnotil situaci odlišně. Venku byla zima a rozhodl jsem si boty ponechat s tím, že "řeku" před restaurací, valící se dolů po silnici, přeskočím a budu stále v suchu a teple. Od okamžiku přeskočení jsem ovšem měl jednu botu plnou vody. Dosáhl jsem tedy toho, že jsem i během pobytu na obědě, měl nohu v mokru a chladu :-(.
Jídelní lístek jsme dostali v maďarštině, obsluhu v němčině. Pro nás skvělé. Při objednání nápojů jsem si troufl trochu zafrajeřit a maďarsky jsem si poručil fekete tea (černý čaj), což na číšníka udělalo docela dojem. Podobně frajersky jsem pak zabodl prst do náhodné položky z denního menu, což dojem už moc neudělalo...
Autem jsme se přesunuli k muzeu, kde je bezplatné parkoviště. Bohužel bychom na něm mohli zakotvit jachtu, ale ne zaparkovat auto. Parkujeme o kus dál a asi po deseti minutách hledání nacházíme funkční parkovací automat.
V budově MUZEA je lovecké muzeum a velká modelová železnice. Můžete si koupit lístek na obě expozice dohromady, nebo jen jednu z nich. My šli na vláčky a nebylo to vůbec špatné :-).
Při příjezdu k baráku nastávají komplikace, které mi značně kazí náladu. Příjezdová cesta je neskutečně vymletá a každou chvíli slyšíme dření nárazníku o kameny. Při vjezdu na zahradu pak máme problém se zapadáváním v bahně a nemůžeme se tam za živého boha vyškrábat. Na cestě to nechat nemůžeme, nikdo by neprojel. Všude jinde zapadáváme. S vypětím všech sil nakonec na zahradě parkujeme, ale já potom dost pěním. Auto zadělaný blátem, odřený nárazník a do toho neustávající déšť a zima. Mám takovou náladu, že nemít zaplacený pobyt na týden, zítra ráno bych odjel...
Večer na internetu čtu, že během dneška a včerejška spadlo tolik srážek, jako bývá za dva měsíce. Dle zpráv v televizi je postižena hlavně naše lokalita, zbytek Maďarska se s ničím extrémním nepotýkal.
Den 5: Středa
BUDAPEŠŤ Ráno vstáváme dříve a v pochmurném počasí vyjíždíme na dvě hodiny dlouhou cestu do Budapešti. Předpověď slibuje polojasno, snad to klapne.
Na okraji Budapešti, hned u sjezdu z dálnice M1, parkujeme na parkovišti P+R ÖRMEZÖ, které je zdarma. Protože se mi umístění hrozně líbilo, nevymýšlel jsem náhradní plán, kdyby bylo obsazeno. Zabejčil jsem se, že tam prostě zaparkuji. Proto jsme beznadějně plné parkoviště obkroužili snad 7x a mé zabejčení se pomalu začínalo měnit v zoufalost. Velmi nás při tom znervózňoval další slovenský spolukroužící, také hledající kořist. Jedno místečko se před námi uvolnilo, plyn na zem a jsme tam. Ufff! Snad tam spolukroužící nekrouží do dnes. Informace z internetu byla asi pravdivá, když doporučovali přijet před osmou ranní, aby se v pohodě zaparkovalo.
KELENFÖLD VASÚTÁLLOMÁS- Tak se jmenuje konečná stanice metra M4, kde je zmiňované P+R parkoviště. Je tu zároveň terminál autobusů MHD, vlakové nádraží a konečná tramvají 49 a 19. Bohužel je tu také dost divných živlů- bezdomovců, narkomanů a podobně.
Maďarské veřejné záchody a záchody na čerpacích stanicích jsou v Maďarsku očistec. O tom jsme se přesvědčili již několikrát, ale placené záchody na autobusovém terminálu v Budapešti zatím vedou. Už jen, když se k nim přiblížíte, chytíte pět smrtelných nemocí... Když se i přes vlastní smrt a neskutečný odpor probojujete až k paní výběrčí, oznámí vám, že toaletní papír je ve 3. kabince vlevo. Proboha proč? Ale když musíš, tak musíš...
Můžeme jet do centra metrem, což je rychlejší, my ale volíme cestu tramvají. Na konečné tramvaje stojí historická tramvaj z roku 1965 s číslem 49, kterou potřebujeme jet. Vlezeme do ní a kocháme se historickými skvosty. Dokonce i označovač na lístky je takový ten manuální děrovač, co byl kdysi dávno v pražské MHD. Připadám si tu jako Marty McFly, který přiletěl svým vozidlem DeLorean zpět do minulosti. Zuzka nadšeně prohodí, že máme štěstí, že jedeme zrovna takovouhle historickou tramvají. Jak později zjišťujeme, skutečné štěstí by bylo jet novou tramvají. Celá Budapešť připomíná technické muzeum, jehož součástí jsou i ikonické staré, červené, smradlavé, hlučné Ikarusy.
Linkou 49 jedeme až na konečnou (DEÁK FERENC TÉR) v centru. Odsud jdeme pěšky k vytipované kavárně Espressoul Budapest, kde mají opravdu výbornou kávu i zákusky. Odsud to máme jen kousíček k parlamentu.
PARLAMENT je impozantní budova, jež se inspirovala svým anglickým kolegou a řadí se k nejkrásnějším parlamentním budovám na světě.
Od parlamentu jdeme po nábřeží k mostu SZÉCHENYI LÁNCHÍD (Řetězový most), kde se nám naskýtají nádherné výhledy na Hrad i Rybářskou baštu.
Pomalu směřujeme od řeky a přicházíme ke stanici metra M1. MILLENNIUMI FÖLDALATTI VASÚT (M1) je nejstarší linka na pevninské Evropě, otevřená roku 1896. Její stanice jsou ozdobeny obkladačkami povětšinou hnědé a bílé barvy. Prostředí stanic působí opravdu historicky a je krásný zážitek si celou trasu, dlouhou pět kilometrů s jedenácti stanicemi, projet.
Ve stanici Széchenyi fürdő vystupujeme a vydáváme se přes rozlehlý park na Náměstí Hrdinů (Hősök tere).
HÖSÖK TERE je jedno z hlavních náměstí v Budapešti, jehož hlavní dominantu tvoří Památník Tisíciletí (Millenniumi emlékmű). Opravdu působivá stavba.
Zde opět nasedáme do malé podzemky, jak se také nazývá trasa M1 a jedeme na stanici Deák Ferenc. Tady nastupujeme do linky tramvaje 49, která nás odveze k autu. Cestou si ale děláme ještě krátkou zastávku ve vyhlášené tržnici VÁSÁRCSARNOK, kde si konečně dopřáváme maďarský langoš.
KESZTHELY Po dálnici to rychle utíká a za dvě hodiny parkujeme v Keszthely. Než zapadne slunce, jdeme se podívat na dlouhé Mólo. Zde, v téměř středomořské atmosféře, pozorujeme západ slunce nad Balatonem.
Den 6: Čtvrtek
VÝLET PO OKOLÍ V letácích jsme našli skálu, která nám trochu připomíná Panskou skálu u České Lípy, kvůli svým čedičovým sloupům. Jedeme tedy tam. Název má v maďarštině tak složitý, že raději vkládám odkaz na mapu. Ze skály, na kterou z parkoviště vede nenáročná cesta, se rozprostírají nádherné výhledy na okolní rozmanitou krajinu.
Odsud jsme jeli do FOLLY ARBORETUM, ale předem jsme si o arboretu nic nezjišťovali. Čekali jsme tedy něco takového jako u nás- pár stromů v parku a za chvíli pryč.
Zaplatili jsme vstupné a nakonec nás čekalo několik hodin v příjemném klidu přírody. Davy žádné, krásné výhledy na Balaton přes okolní vinice a spoustu zajímavých rostlin a stromů. Paráda. Celý den nám i skvěle vychází počasí. Škoda to tu opouštět, mohli bychom tu čerpat energii třeba celý den. Ale máme hlad, musíme domů. V každém případě návštěvu tohoto místa moc doporučuji.
Den 7: Pátek
BALENÍ Při pozdní snídani na terase se dole mihne majitelka a ze sklepa přinese džbánek plný čehosi. Děkujeme a zvědavě ochutnáváme. Mošt z vína! Výborná záležitost.
Odpoledne jedeme nakoupit zásoby na zítřejší cestu a později balíme. Večer u sklenky vína dumáme nad tím, co jsme tu během uplynulého týdne prožili a jaké máme dojmy.
Den 8: Sobota
HURÁ K MOŘI Maďarsko se s námi rozloučilo nejkrásněji, jak jen to šlo. Vinice, Balaton a nádherný východ slunce. Ještě předtím však přijel syn majitelky, který si od nás vzal klíče a řekl, ať počkáme. O okamžik později vyšel ze sklípku s pet láhví růžového, čerstvě stočeného vína. Maďarsko se s námi tedy rozloučilo ještě o chlup krásněji.
Cesta ubíhá monotónně, kilometry rychle plynou. Kolem Záhřebu i dále na jih je bez zdržení průjezdná. Když míjíme sjezd na Split, konečně mizí zatažená obloha a teplota vystřelí z 19 °C na 31. Od Makarské už jedeme po dálnici téměř sami. Moře sice celou cestu nevidíme, ale doufáme, že za kopcem opravdu je. Brzy na to sjíždíme v Ploče z dálnice a jedeme na boseňský Neum. Před hranicemi s Bosnou lehce znervózníme, ale naprosto zbytečně. Ani se nepodívali na doklady a mávli na nás, že máme jet.
Za městem NEUM stavíme u benzínky INA a tankujeme benzín, hrubým odhadem pod 30 Kč za litr. Přesný kurz neznáme, víme, že jedna konvertibilní boseňská marka je asi půl eura. Po zaplacení kartou (prý berou i eura, ale kurz už nebude tak výhodný) se vracím k autu a vystraší mne velká olejová skvrna pod motorem. Dle kontrolek i množství oleje v motoru vypadá vše v pořádku, nepřijde mi, že bychom ztráceli olej my. Byl by pech, kdyby se něco stalo během dvaceti minut, kdy nejsme v Evropské Unii. To bych to snad na hranice odtlačil...
Za pár minut přijíždíme k hraničnímu přechodu. Stejně snadno, jako jsme EU opustili, se do ní zase vracíme. Opět jsme nedali doklady z ruky. Trochu nás to překvapilo, ale jsme rádi, že vše probíhá bez komplikací a zdržení.
V 17:30, po devíti hodinách jízdy a 763 ujetých kilometrech, přijíždíme k branám kempu PRAPRATNO na poloostrově Pelješac, vzdáleného asi 60 kilometrů od Dubrovníku. Ve starém olivovém sadu si otevíráme pivo, pak stavíme stan.
Den 9: Neděle
PRAPRATNO Ráno se budím na téměř prázdné matraci, což mi trochu kazí radost z krásného středomořského rána. Dopolední úkol mám jasný- najít díru. To se mi nakonec snad daří a něco jsem zalepil.
Během dne zjišťujeme, že kemp má plně vybavenou samoobsluhu, bankomat, restauraci a písečnou pláž. To nám pro dnešek k životu zcela stačí. Odpoledne se teplota ve stínu vyšplhala na 34 stupňů a chladné a deštivé Maďarsko je zapomenuto.
Večer sedíme u stanu, za zvuku cikád si pochutnáváme na vychlazeném pivu a je nám krásně. Je deset večer, 24 stupňů.
Den 10: Pondělí
STON Ráno se probouzím na opravené matraci a drží. Hned se cítím lépe! Dopoledne jedeme do nedalekého města STON, kde panuje příjemná atmosféra. Procházíme sami starobylými ulicemi, které lemují kamenné domy. Nad hlavou nám visí sušáky na prádlo, u vchodů do domu jsou malé stolky a židličky, spolu s květinami, které od nás neznáme. Procházíme pod vysokými palmami, kolem kostelů a starých kašen. Procházíme kolem zahrad, ve kterých zraje hroznové víno, opuncie, granátová jablka a mandarinky. Jednu si trhám a ve stínu mandarinkovníku pozoruji hradby, vinoucí se po kopci mezi mezi městy Ston a Mali Ston. Opravdu vzdáleně připomínají malou Velkou čínskou zeď...
STON je město ze 14. století. Mohutné opevnění tvoří tři pevnosti, které jsou propojené téměř šesti kilometry hradeb. Stavba města byla ve své době považována za největší urbanistický projekt své doby. Tvořilo ho patnáct bloků po deseti domech oddělených šest metrů širokými hlavními ulicemi a dva metry širokými vedlejšími, kolmými. V roce 1667 poničilo město zemětřesení. Město ztratilo na významu a postupem času byly poškozeny i mohutné hradby.
BRIJESTA Sedáme do auta a jedeme někam do vnitrozemí poloostrova. Cíl nemáme, necháme se překvapit, kam nás auto zaveze. Projíždíme vesničkami, ve kterých každý druhý domek nabízí prodej domácího olivového oleje a vína. Po nějaké době odbočujeme z hlavní silnice a přijíždíme do malé rybářské vesničky BRIJESTA. Je tu několik prázdných apartmánů, několik zakotvených rybářských lodí a prázdná malinkatá plážička, přímo na návsi. Vlastně tu nic není. Hrozný zapadákov, kde chcípnul pes...
Asi právě proto, nás toto místo dokonale okouzlilo a během dovolené jsme se sem vraceli ještě několikrát. Možná tu v sezoně takový klid nepanuje, ale v tomto termínu sem rád zase někdy pojedu.
ŽULJANA Po koupání v Brijestě jsme zajeli do vesničky ŽULJANA, která patří mezi vyhlášená rekreační místa na Pelješacu. Jedná se o hezkou zátoku, kde to podle počtu restaurací večer dost žije. Okolní krajina je také nádherná, ale to byla v Jižní Dalmácii všude, kde jsme byli. Kromě hezkého prostředí a moře mne vesnička moc nezaujala. Chyběla mi autentičnost místa. Jak jsme viděli, všude jen samé apartmány, ale žádní místní. Raději trávím dovolenou někde, kde vidím, jak místní lidé žijí. To mne hrozně zajímá a obohacuje. Ale každý má rád něco jiného, že?
Stoupáme několik minut serpentinami do okolních kopců a zastavujeme u vyhlídky na zátoku. Ve stínu vysoké borovice se kocháme pohledy do údolí. Mezi skalními srázy rostou keře bobkového listu, rozmarýnu a opuncií. Občas mezi nimi vyrostl olivovník čí fíkovník. V údolí se rozkládají staré kamenné stavby, které své chvíle slávy mají za sebou. Před námi se v dálce rozprostírá hladina moře, od které se odráží pozdně odpolední slunce.
Nádherné místo. Jen nechápu, co tu dělá ta loď?!
K večeru v kempu navštívíme prázdnou pláž a před setměním si ještě užijeme osvěžující koupel v moři. Večer zakončíme v kempingové restauraci u točeného Karlovačka a dáme si do nosu- Sépiové risotto a Teleca jetra na žaru. Obojí je výborné.
Den 11: Úterý
ARBORETUM TRSTENO Dnes jedeme na jih. Po příjemné návštěvě arboreta v Maďarsku jsme se rozhodli navštívit i ARBORETUM TRSTENO, nedaleko Dubrovníku.
Na návsi obce Trsteno stojí dva, čtyři sta let staré, platany. Arboretum je bývalé letní sídlo dubrovnické šlechtické rodiny Gučetićů-Gozze z 15. století. Je zde letní vila, mlýn, akvadukt, kašna a pavilon s výhledem na moře a ostrovy. Park je plný pro nás neobvyklých rostlin. Palmy, eukalypty, papyrus, liány i bambus se zde snoubí s olivovníky, vavřínem, cypřiši, duby, borovicemi a porostem pobřežních skal. Kouzlo tohoto místa přitáhlo i filmaře. Mezi nejznámější, zde natáčené snímky, patří Game of Thrones od HBO.
Přes spalující jižanské slunce zde bylo celkem příjemně. Bylo hrozně fajn, že v parku nebyly davy turistů a atmosféra místa nás mohla plně pohltit. Jaký kontrast proti Dubrovníku, kam dorazíme za chvíli.
DUBROVNÍK Hned od příjezdu do města zjišťuji, že se Dubrovník oproti mé poslední návštěvě před 6 lety, hodně změnil. Přibylo lidí, zmizely parkovací místa ve městě (ty nahradily zóny pro rezidenty) a hodně zdražil.
Minule jsem tu byl ve stejném termínu, zaparkovat v ulicích dál od centra nebyl příliš velký problém a cena byla přijatelná. Dnes jsou ceny v centru města tak 3-4x dražší, přitom ani minule to nebyl nejlevnější kraj. Ale dalo se to. Teď jsou tu dvě větší veřejná parkoviště, jejichž cena zatím přesahuje vše, kde jsem parkoval. Od Amsterdamu, Bruselu, Zürichu, Benátek, Florencie, Římu a mnoha dalších, až po Sardinské Cagliari.
Jak narostly ceny, narostlo i množství turistů. Město vyloženě praská ve švech. Celou dobu jsme se pohybovali v pomalu kráčejícím davu, který kouzelnou atmosféru zadupal hluboko do země. Bohužel nepomohlo ani uhnout do vedlejších úzkých uliček, protože situace byla stejná i v nich. Proto jsme se dlouho nerozmýšleli a po hodině strávené ve městě jsme již odjížděli. Bylo nám to líto, ale budeme sem muset jet třeba v prosinci, kdy tu nebude tolik lidí. Pokud máte zkušenost s návštěvou Dubrovníku v zimním nebo jarním období, dejte vědět. Moc by mne to zajímalo ;-).
Cestou z Dubrovníku odbočujeme do malé vesničky k moři, kde sbíráme mušle a poflakujeme se (romanticky se procházíme) po pláži. Asi jsou všichni lidé v Dubrovníku, protože pláže zejí prázdnotou.
Po příjezdu do kempu jdeme do moře, ale brzy se stmívá. Dáváme si večeři v restauraci a u stanu, za zvuku cikád, otevíráme dar od paní z Maďarska. Sladké, téměř desertní, růžové víno.
Den 12: Středa
RELAXAČNÍ DEN Zuzka touží po procházce v lese, ale těch tu v okolí moc není. Spíše žádný. Přijíždíme na okraj města STON, kde je turistický rozcestník. Vydáváme se po "Napoleonově cestě" a doufáme, že cesta bude částečně ve stínu, protože začíná být opravdu vedro. Moc nebyla. A teplota nemilosrdně stoupá. Přesto vesele obdivujeme místní faunu a trochu se bojíme hadů, kteří tu určitě jsou v nemalém množství. Po hodině a půl na slunci toho již začínáme mít oba docela dost a jsme už bez vody. Dáváme si za cíl dojít ke křižovatce cest, kterou vidíme, a pak se vydáme zpět. Hle, silnice! Jsme asi dvacet minut od místa kde parkujeme. Nechápeme jak je to možné, ale asi jsme někde sešli z cesty. Nepředpokládám, že Napoleon by si dal kolečko mezi olivovníky a fíkovníky, a to pak pojmenovali jako Napoleonova cesta. Když teď koukám do mapy a na fotky zmíněné cesty, jsem rád, že jsme zabloudili a pohybovali se v nížinách. Cesta vede po hřebeni místních kopců.
Napoleonova cesta na Pelješacu se táhne od města Ston, na jihu poloostrova, až po Viganj, na severozápadě poloostrova. Tato cesta po východním pobřeží Jaderského moře je 62 km dlouhá.
Vracíme se k autu a cestou vidíme suchozemskou želvu, která se vyhřívala na polní cestě na slunci. Bohužel jsem si ji nestihl vyfotit, protože jak se nás lekla, tak bleskově zmizela ve křoví. Zní to, jako kdybych přeháněl, ale byla fakt rychlá. Nebo že bych byl jen zpomalený z úžehu?...
Zbytek dne trávíme v kempu relaxací ve stínu olivovníků a koupáním v moři.
Den 13: Čtvrtek
POSLEDNÍ DEN V CHORVATSKU
Dnes jsme tu poslední den. Náležitě si ho užíváme návštěvou našich nejoblíbenějších zdejších míst.
Jedeme se tedy koupat do Brijesty, kde z vylidněné pláže pozorujeme rybáře, vozící na lodích nalovené slávky. V okolních vesničkách nakupujeme u místních olivový olej a sušené fíky, které si bereme domů jako suvenýry. V kempu si ještě naposledy užijeme koupání na nádherné pláži, zajdeme si na večeři, a poté balíme. A je nám trochu smutno, že to tu již upouštíme...
Den 14: Pátek
CESTA DO MAĎARSKA Ráno v půl osmé platíme kemp. Cena nás dost překvapila. Za náš téměř týdenní pobyt v našem velestanu jsme zaplatili v přepočtu 2700 Kč. Skvělý!
Z cesty není moc co popsat. Průjezd Bosnou byl bez problémů, na obou hranicích jsme čekali maximálně 5 minut. Stačilo ukázat občanku a minutku, dvě počkat, než naše auto pustili zpět do Evropské Unie.
Cesta ubíhala rychle a bez zdržení jsme dorazili až do Záhřebu. Tady bylo jediné, asi dvaceti minutové zdržení na cestě. Poté jsme se celkem rychle přiblížili k maďarským hranicím na dálnici, kde nám navigace hlásí dalších 20 minut zdržení. Těsně před hranicemi a kolonou tedy sjíždíme z dálnice a do Maďarska vstupujeme malým hraničním přechodem.
Zde nás vítá otrávený obličej mladé maďarské policistky, která se tváří, že ji naše přítomnost značně pije krev. Ani si nevezme do ruky naše doklady a posílá nás dál, což nám vůbec nevadí. Když vidím, že široko daleko kolem nás na hranicích nikdo jiný není, říkám si, že ta práce musí být opravdu vopruz. Ale stejně, usmát se mohla!
Odsud jedeme směrem na ZALAEGERSZEG, kde máme zajištěné ubytování. Oproti mým předpokladům projedeme městem a za ním vjíždíme do nějakého parku. Zde odbočujeme na štěrkovou cestou, stoupající lesem. Trošku už mám strach, kam jedeme. Objeví se světlo a cedule LEVANDULÁS VENDÉGHÁZ, za kterou stojí pěkný zrekonstruovaný domek, v jehož přízemí budeme pobývat.
Paní majitelka oplývá maďarštinou a němčinou (my češtinou a angličtinou), takže se domlouváme rukama a pantomimou, což se celkem daří. Uvnitř nám mimo jiné ukazuje, jak používat kávovar a maďarsky se ptá se, zda tomu rozumíme. Nadšeně pokyvujeme hlavou, protože ovládání kávovaru by zvládlo i dítě.
Jak jsme o okamžik později zjistili, ptala se na to, zda nám má udělat kafe. Takže místo návodu na kávovar jsme jí nadšeně a s vědoucím úsměvem sdělili, že ano. Trapas! Bohužel naše jazyková bariéra nedokázala tento trapný omyl napravit a s pocitem studu jsme počkali na kávu.
Den 15: Sobota
CESTA DOMŮ Ráno nijak moc nespěcháme, cesta domů je dlouhá "jen" 560 kilometrů. Dopoledne nakupujeme v hypermarketu maďarské jídelní suvenýry, tankujeme a ve 12 hodin vyjíždíme. V půl šesté parkujeme u našeho domu a brzy jdeme spát. Jsme za poslední dva dny dost grogy...
A jaké byly celkové dojmy?
MAĎARSKO by bylo fajn, kdyby vyšlo počasí. Takhle nás trochu zklamalo. Největší zážitek jsme měli z návštěvy v jeskyni v Tapolce, Folly Arboretu a v Budapešti. To jsou místa, která určitě stojí za návštěvu ;-)
CHORVATSKO- Na Pelješaci a v Jižní Dalmácii to bylo super se vším všudy, snad jen kromě přelidněnosti Dubrovníku. Jinak bylo vše skvělé.
Spustu zajímavých zážitků ale máme z obou zemí a jejich návštěva nás zase o něco víc obohatila.
Comments